(Lucie Bílá, Pavel
Polák)
Marius:
Eponino
má jsi celá zmoklá,
co
to znamená?
Bože
můj, ten déšť,
to
není déšť, ne!
Jsi
raněná!
Eponine:
Blábolíš,
už mám se fajn,
už
bol můj dobolel
a prsty
déšť v tom měl,
mou
bolest zažehnal.
Jsi
tu, nic nechybí mi dál.
Jsem
pod tvou záštitou,
mě
ochrání tvá pěst,
byl
déšť a kytky můžou kvést.
Marius:
Sedmikrásko
má, ó žij mi dál,
jsi
jedna z mála těch, o něž jsem stál.
Eponine:
Tu maličkost´s
mi dřív měl říct,
nech
to tak, hřej mě víc!
Marius:
Spousta
dní je před tebou
a
spousta krásných chvil,
a
já bych s tebou byl.
Eponine:
Co
proměn způsobil,
ten
déšť,
co
vláhou zkropil zem.
Jsem
ve tvém náručí,
tak
uspávej mě s tím,
že
šťastná v neštěstí teď jsem.
Ten
déšť i tebe s ním
mi
seslal Pán.
A ráj
se otevřel,
je
dokořán.
Jen
závidím všem Cosettám
a
navracím se tam.
Marius:
V rukách
mých, spi, maličká.
Už
bol tvůj dobolel.
A prsty
déšť v tom měl.
Tvou
bolest zažehnal,
jsem
tu!
Eponine:
A
blábolím, že mám se fajn,
už
bol můj dobolel
a
prsty déšť v tom měl,
mou
bolest zažehnal
Nic
nechybí mi dál,
jsem
pod tvou záštitou,
mě
ochrání tvá pěst.
Byl
déšť
a kytky
můžou…
Marius:
Vlastně
umíráš
pro
pár mých řádků…
Byl
déšť
a kytky
můžou… kvést.